Víra plní sny

25. dubna 2012 v 15:44 | Vlasta Řenčová |  Píši...
Nevěděla jsem, jak svou povídku nazvat...
Psala jsem ji do školy, je řazena do soutěže "Slaný pod drobnohledem" a vybrala jsem si tuto fotku.
Máma říká, že je to až přespříliš náboženské a moc "středověké".
Má nejlepší kamarádka zas, že se mi to povedlo a že to má skvělý nápad...
Češtinářka vybere tři nejlepší ze třídy, mám šanci?

PS: Než se pustíte do čtení, ráda bych podotkla, že to nemělo být delší než tři stránky a také jsem nevěděla, zda smíme používat něco jako fantasii.


Mariana byla urostlá, chytrá dívka, která věřila v zázraky. Pod polštářem hledala víly, mezi listím skřítky. Žila vysněný, bezstarostný život, alespoň do doby, než se jí přihodilo neštěstí...
Jednou, to už jí bylo třináct let, chtěla jít na Mši svatou do kostela. Hrnula se do všeho, všechno shledala jako zajímavé.
"Jen jdi, když chceš!" řekli jí doma a pustili ji.
Navečer se tedy teple oblékla a po sedmé hodině odešla. Zimní mrazivý vítr jí šimral na tváři. Čím blíže byla Mariana ke kostelu, tím víc ji sžírala chuť po dobrodružství.
Vánoční mše patřily k těm, na které stojí za to přijít se podívat, říkávali jiní. Mše trvala od půl osmé do deváté hodiny večerní. Zpívala se spousta písní Apoštolských, říkalo se několik modliteb, několikrát se měnil postoj lidí, kteří na knězův příkaz klekali, sedali a vstávali.
Když skončila Bohoslužba slova a počala Bohoslužba oběti, začala se už zívající Mariana rozhlížet, zda-li tu nejsou nějaké tajemné dveře. Měla pro strach uděláno, nebála se prozkoumat kdejaká tajemství tohoto starého, rozmanitého kostela.Vzala si pro jistotu svíci, kterou obdržela jako jiní při příchodu a vydala se nenápadně, zatímco ostatní sledovali Tělo Kristovo a jeho krev, zjistit, co je za tajemnými dvířky nalevo od oltáře.
Dvířka nebyla zamčená, Mariana do nich vklouzla bez potíží. Ze světla, které svíčka vydávala, hleděla na rozpadající se schodiště. Ale ještě to nevzdává! Šla lehce, pomalu a opatrně po schodišti. Čím blíže byla k jeho konci, tím hlasitější se jí zdály všechny zvuky, které předtím opustila.
Jakmile došla, pochopila to. Lidem neviditelný tu visí obrovský zvon, zašpiněný stoletou vrstvou prachu. Vedle něj se povaluje drobná cínová palička.
Snad by to nikomu nevadilo, kdybych si ťukla paličkou o zvon. Ani to neuslyší! Šeptala si pro sebe a opatrně našlapovala po strouchnivělých trámech. Když se pod ní prolomí, spadne přímo na obětní stůl.
Uchopila paličku a jemně se dotkla velkého zvonu. Jakmile to udělala, dunivý zvuk vibroval jejím tělem, až si musela zacpat uši. Tu se zvon počal kývat a hrozivý cinkot se rozléhal do dáli. Mariana, jelikož ten hluk její citlivé uši nevydržely, se sesula na trámy.
Křup! A ona padá dolů, před zrakem desítek lidí, kteří jí v tom zaražení nedokážou pomoci.

Mariana pád přežila se zlomenou rukou a oběma nohama v sádře. Ale přišla o sluch. Několik týdnů, co ležela v nemocnici, si to pro samotu ani neuvědomila. Tenhle pád jí změnil život.
Mezi lidem se roznesly povídačky o zvonu ve věži kostela. Všichni, ačkoliv nepřišli na mši, se dušovali, že mohutné dunění a vibrace v těle slyšeli až na druhém konci města. I byla to pravda.

Uběhl rok. Mariana zůstávala v domácím léčení, skoro nevycházela z pokoje, nemluvila a nic neslyšela. Začínala se učit znakovou řeč, aby s lidmi udržela kontakt.
Přesně rok uběhl od doby, co se Marianě, její vlastní hloupostí, změnil život. Od té doby chodila Mariana každou neděli na ranní Bohoslužby a prosila, aby jí bylo odpuštěno.
Nastal Štědrý den. Marianina rodina odjela na týden do Alp a dívka zůstala sama. Celý tento svatý den bloudila po městě, nepatrně kličkovala ulicemi. Nevěděla, proč, ale nohy ji zavedly ke kostelu.
To je divné, pomyslila si Mariana. Dál už nešla. Kostel je po celý štědrý den otevřený veřejnosti, ale ona se bála pokušení.I další dny ji cosi lákalo ke zvonu, ona však neodešla na krok z domu.
Přešly Vánoce a lidé se započali soustředit na oslavu Silvestra a Nového roku. Ve městě se plánoval velký, pestrý ohňostroj a všichni se těšili na tu slávu.
Půlnocí, která dělí starý rok od nového, započal hluk a barevný ohňostroj se vznesl k obloze! Každý zíral s otevřenou pusou.Jen Mariana seděla v křesle a dívala se z okna, opačnou stranou. Nechtěla se na to ani dívat. Bodalo ji u srdce, cítila se mnohem opuštěněji než kdy dřív.
Tu se mihne v jejím výhledu světlo. A vybarvuje se do páleného zlata, do barvy ohnivé a nebezpečné.
Ale všichni lidé jsou na náměstí a nevšimnou si ohně včas!
Mariana dostala nápad. Tak bláznivý, ale jediný možný. Pokud lidé mluvili pravdu o dunění a vibrování, které přineslo zvonění toho zapomenutého zvonu, pak stálo za to zazvonit a zkusit je přimět, aby ke kostelu šli. Od něj snáze by viděli požár.
Dívka si ani kabát nevzala, jen baterku popadla a během tří minut se dobývala do kostela. Jestli je otevřený, nevěděla, ale zázrakem ho pan farář dnes nezamykal.I když vyrostla, procpala se dveřmi jako nic a vyběhla schody, jen to dupalo a praskalo. Na tom jí celkem nezáleželo. Chtěla pomoci nevinným a jestli to nepřežije, co na tom...
Uchopila paličku a vší silou, která jí chladem ubývala, praštila do zvonu. Chvíli se nic nedělo, alespoň Mariana nic neslyšela, nemohla!
Pak jí ušima proběhlo tak silné dunění. Ale zdálo se vzdálené.
Já ho slyším! Vykřikla dívčina mysl. Nabrala energii a znovu uhodila do zvonu. Dunění bylo blízko!
Lidé venku se zarazili a když slyšeli dunění zvonu, slyšitelné na několikero kilometrů, běželi ke kostelu.Jedna stará babička, jejíž zrak už byl špatný, zahlédla také to světlo.
"HOŘÍ!" volala ze všech sil. Lidé přebíhali sem a tam a hledali řešení. Někteří volali hasiče, jiní zase pospíchali dovnitř kostela, zda-li ten, kdo zvonil, ještě žije. Pamatovali na neštěstí té mladé dívky.
Hasiči přijeli brzy a požár, který nebyl moc rozšířený, uhasili během hodiny.

Mariana ležela na obětním stole, jak se pod ní prolomil trám a spadla. Ještě žila. Smála se a upírala své akvamarínové oči na oltář.
"Děkuji," špitla a usmála se, když svůj hlas zaslechla. Nakonec naposledy vydechla a pak její duše odešla navždy do nebe.

Lidé Marianu, která pro ně zemřela, pochovali v kostele, v jejím domově. Dlouho pak vzpomínali na mladou, statečnou a chromou Marianu. A ten kostelní zvon? Ten dodnes vyčkává na svou příležitost…
 


Komentáře

1 Jezurka Jezurka | Web | 25. dubna 2012 v 16:47 | Reagovat

Vlastičko! Ty jsi fakt hvězda! Smutné, ale krásné! Jedním dechem jsem si tu tvoji povídku přečetla a já bych si tě určitě vybrala! Držím pěsti!

2 terka-vesela terka-vesela | 25. dubna 2012 v 17:32 | Reagovat

gigi, je to fakt super, je to skvělý a máš velkou šanci, jasný?:-)

3 Sušenka Sušenka | E-mail | Web | 25. dubna 2012 v 18:01 | Reagovat

Týbrďo... brečím ještě teď... je to nádherné... smutné, ale nádherné... :) máš ohromný talent... ;)
a vsadím se s tebou, že tě vybere a budeš jako první... :) neboj se... jsi velice nadaná... :)

4 Skřítek Skřítek | Web | 25. dubna 2012 v 19:13 | Reagovat

Týjo... Tohle se ti, Sedmikrásko, opravdu povedlo! Jsem si jistá, že máš obrovskou šanci a moc ti přeju, abys byla vybrána. :-)

5 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 25. dubna 2012 v 19:13 | Reagovat

Cecílie, ta povídka je co do obsahu dobrá. Jen se mi nelíbí, že nelogicky střídáš přítomný a minulý čas. Myslím, že by bylo lepší držet se jednoho. Jinak opravdu pěkné, čtivé, zajímavé.

6 Sedmikráska Fée Sedmikráska Fée | E-mail | Web | 25. dubna 2012 v 19:44 | Reagovat

[1]: Děkuji :-)
[2]: Vsadím se, že vybere i Tebe! :D
[3]: No nevím :-D
[4]: Taky bych chtěla... ;-)
[5]: No, ještě jsem moc nepochopila, kdy ho použít a kdy ne :-(

7 Lucerna Lucerna | Web | 25. dubna 2012 v 21:59 | Reagovat

Nadherne, vyrazila si mi dych! :-)

8 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 25. dubna 2012 v 22:16 | Reagovat

[5]: Přítomný čas je literární prostředek, který se do textu dává pro zvýraznění děje, říká se mu historický prézens. Dokonce se o tom učí už na základce. Psala jsem o něm v létě článek, abych se ubránila útokům, proč náhle změním čas slovesa. Cecílie historický prézens použila naprosto přesně a vhodně.
Článek o hist. prézentu je pod mým webem, kdyby byl David zvědavý a chtěl se poučit.

9 Janinka Janinka | Web | 26. dubna 2012 v 8:59 | Reagovat

Povídka se mi líbí moc, jen ten konec mi tam trošku nesedí, možná na můj vkus opravdu moc "náboženský", ale to je můj problém, ne tvůj :-).

10 Vendy Vendy | Web | 26. dubna 2012 v 9:34 | Reagovat

Mně se ta povídka líbila, jen mi taky nesedělo to střídání minulého a přítomného času, i když chápu zdůraznění toho, co se děje.
Jinak, pěkný motiv, a nezapře se, že máš dobré nápady, pěkný styl a umíš psát.

11 Naty-sweet Naty-sweet | Web | 26. dubna 2012 v 11:21 | Reagovat

To je krásné!Vážně víc se k tomu říci nedá.Ale souhlasím s Vendy.Zazačátku mi to přišlo takové echm starodávné a potom jak odjeli do Alp..To mi tam moc nesedělo,ale jinak nemám co vytknout.
Mariana se obětovala pro nevinné lidi a to je to nejlepší,co člověk může udělat :))

12 Sedmikráska Fée Sedmikráska Fée | E-mail | Web | 26. dubna 2012 v 16:15 | Reagovat

[7]: Díky :-)
[8]: Páni, Ty svými vědeckými odpovědmi získáváš mou stálou pozornost ;-)
[9]: Chápu ;-) Možná jsem to přepískla :-)
[10]: Děkuji, i za zprávu ohledně tohohle.
Máš pravdu. Ale některé chyby si člověk uvědomí až příliš pozdě, já už tu práci odevzdala...
[11]: No, možná je to divný, asi jsem chtěla na něco navázat ale pak jsem na to zapomněla... :-? :-)

13 Šeříková Šeříková | Web | 26. dubna 2012 v 19:50 | Reagovat

Ano, je náboženský a "středověký", ale právě proto také tolik krásný, milá sedmikrásková vílo, Srdce Slunce :)

Nádherný, i když slzavý konec!

14 Fée Fée | Web | 26. dubna 2012 v 22:17 | Reagovat

Začneme kritikou - trošku mě rušila nejasná doba, spíš by mi seděl nějaký neurčený středověk, nějak se mi tam prvky jako "baterka", "Alpy" a tak nelíbily. Spíš bych se přikláněla za pohádkovější slova :-)

Ale jinak klobouk dolů! Ještě nemáš úplně vybroušený styl, ale to se poddá, máš na to spoustu času. Moc se mi líbí tvoje slovní zásoba :-)
A námět mi tolik náboženský nepřišel, líbilo se mi to, jak to bylo duchovní i náboženské zároveň :-)

15 Vendy Vendy | Web | 27. dubna 2012 v 10:22 | Reagovat

[12]:Asi je dobré vyzkoušet si různé motivy a způsoby a formu psaní. Myslím, že máš velkou šanci na postoupení, protože máš opravdu dobrý styl psaní, píšeš poutavě a máš pěknou slovní zásobu.
Dáš nám vědět, jak to dopadlo?
[14]: Taky bych souhlasila, Sedmikráska má opravdu pěkný sloh, dobrou slovní zásobu a styl. :-)

16 Sedmikráska Sedmikráska | E-mail | Web | 27. dubna 2012 v 19:08 | Reagovat

[13]: Děkuji :-)
[14]: Ano, i mě, když se na to dívám takhle, něco trochu vadí. Jenže kdybych měla měnit všechno, co mi vadí, tak ta povídka vůbec není :D
[15]: No, šanci bych měla, ale co, nepostoupila jsem, ani mi to nevadí... Co se dá dělat :-)
Ale postoupila moje nejlepší kamarádka s povídkou "Lví oběť", ke které ji inspirovala stejná scéna z Hunger Games :-)

17 Vendy Vendy | 27. dubna 2012 v 20:49 | Reagovat

[16]:To asi patří k věci, zkoušet a psát a brousit styl, nikdo není dokonalý a každý jednou začínal. I King se musel dopracovat k tomu, co napsal - a ne všechno, co napsal, je dobré. I když mezi svými romány má vážně pecky. Tedy, skvělá dílka...
Máš ještě spoustu času a spoustu dobrých povídek před sebou.

18 Sedmikráska Sedmikráska | E-mail | Web | 28. dubna 2012 v 16:43 | Reagovat

[17]: Však já vím ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama