Mořská víla Lizuer (1/4)

3. července 2012 v 16:36 | Vlasta Řenčová |  Z nitra lesa
Lizuer se narodila jednoho proměnlivého dne, kdy jsem svou návštěvou poctila Malého Prince. Je to něžná mořská víla, která své štěstí poznala v malém kloučkovi.
Děkuji kakau, které její příběh okořenilo a také Šeříkové, dříve Kakao pijící víle, která mi vnukla spousty dalších víl, které si zaslouží svou kapitolu...
***
Zlatavě se třpytící hvězdy již ozařovaly mořské břehy. Všude byl klid, stereotypní lidé nerušeně spali a dokonce i šeptání listů v korunách stromů ustávalo.


Mořské vlny se klidně houpaly sem a tam. Pod tmavou, lesklou hladinou ale takové mrtvo nebylo. Rybky a mořští koníci spokojeně pluli svými sny, řasy na písečném dně kolébavě vlály.
U mořského útesu, který za větru nelítostně lámal nevinné vlny, se plaše skrývala Lizuer.
Lizuer byla mořská panna, která si ve vodním království žila již několik let. Kde se tam vzala, to nikdo nevěděl. Lizuer měla vlnící se, medové vlasy, do kterých jí růžové, přátelské medúzy zapletly třpytivou korunku ze slunečních paprsků. Její oči se podobaly nevinným, čokoládovým bonbónkům, pleť měla jako sedmikrásku - někdy pouze sněhově bílou, jindy i růžolící. Rty se jí barvily do červánkové.
Svůj tmavě modrý ocas měla posetý milionem blyštivých hvězdiček, jako kdyby za sebou neustále potahovala kousek oblohy. Lizuer nemluvila, protože to neměla zapotřebí. Byla velmi citlivá, nesobecká a taková, jaká má víla být. Možná, že i ušlechtilejší. Její plaché chování nevyzrazovalo nic o tom, že by byla bojácná. Ba naopak to byla neústupná, proti realitě bojující dušička. Nelíbilo se jí chování lidských tvorů. Jejich hlavy plné teorie o tom, že vlastně neexistuje nic než to, co oni objevili, byla směšná, avšak reálná.
Ona přesto existovala, každým dnem. Nevěděla, jak hladí pozemské slunce, jak vypadají lidé. Celý den si plavala po pestrém, života plném dně a před lidmi se skrývala. Po západu slunce, kdy už všichni obyčejní lidé odešli, sedávala na ostrém útesu, pozorovala noční oblohu a kochala se vším kolem sebe. Neustále toužila navštívit víly z nitra lesů, pochopit něco, co má smysl.
Liamona, víla horských pramenů, často navštěvovala Lizuer. Vždy jí obohatila o zážitky ze světa za Branami, potěšila ji a vyslechla Lizuerninu touhu. Pak zase opouštěla mokrý svět a vracela se do toho svého.

Lizuer pořád čekala na vhodný okamžik, na svůj čas. Nemohla se podívat, zda na pláži nezůstal nějaký otužilec či opozdilec a tak musela vyčkávat na ticho.
Brzy už slyšela jen šplouchání vln.
Ladně si ručkami dopomohla a vysadila se na okraj zšedlého útesu. Pořád byl ještě vyhřátý a tak se jí sedělo příjemně. Hleděla na oceán a nebesa a na místo, kde se protínali.
Na temné obloze vyskočila jiskřička! Ve správný okamžik si Lizuer všimla, že padá svítivá hvězdička. Od Liamony často slýchávala, že to opadávají plody Patruciiny, víly noci. Patruci do nich prý uschovala všechnu svou sílu těsně před okamžikem, než se stala oním plodným stromem, měsícem na nebesích. Noční oblohou pak jednou za čas proletěla nadějná jiskřička, která plnila nejhlubší sny čistým duším.
Lizuer se zamyslela, co by si mohla opravdu přát. Po čem opravdu naléhavě touží. Vzpomínala na vyprávění Liamony, o stromech, vílách a o, no jistě!
Náhle věděla, po čem doopravdy prahne. Byla to možná jen mylná představa o pocitu štěstí, nebo pravdivá. Liamona jí jedné svatojánské noci vypravovala o Kakaovém skřítku. Ten byl údajně malý na píď, hodný a upřímný. Sídlil v kakaových bobech, kterými sladil život ostatním. A tak neváhala a směle si řekla: Den sladký jako kakao
Teď to vše nejspíš bude divně vyhlížet, neboť se tunoc, kdy Lizuer zahlédla hvězdu, stalo spoustu důležitých věcí. Nikdo, kdo nevěří na pohádky, by neuvěřil ani šťastnému osudu mořské panny, avšak tohle není pohádka.
Tahle víla, Lizuer, nikdy nezažila štěstí, nepocítila tu euforii. Byla svazována, neměla opravdové přátele, rodinu. Pravda, měla cosi společného s vílami z Nitra magického lesa, také trochu s mořskými živočichy, ale nepatřila mezi jedno, ani mezi druhé.
A proto, kvůli tomuhle nešťastnému životu, si právě přála, aby se to změnilo. Aby jedno sladkého, kakaového dne něco bylo jinak, lépe. A tak lépe to také zůstalo…
 


Komentáře

1 terka-vesela terka-vesela | 3. července 2012 v 20:32 | Reagovat

nádherná slova, krásné vyjadřování! Ty vždycky dokážeš překvapit, Sedmikrásko:-D
těším se na daší část...

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 3. července 2012 v 20:50 | Reagovat

Pěkné, jemné, plné fantazie a citu. Jen piš dál, Vlastičko. Hezké prázdniny... ;-)

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 3. července 2012 v 20:51 | Reagovat

Máš pěknou barvu pozadí stránky, hodí se k té pohádce- taková snová, příjemná. :-)

4 Janinka Janinka | Web | 4. července 2012 v 7:51 | Reagovat

Nádherné vyprávění, úplně mě navnadilo na dovolenou u moře :).

5 Vendy Vendy | Web | 4. července 2012 v 12:10 | Reagovat

No teda, tohle bylo moc dobrý! Ať Ebolin nebo Sedmikráska nebo Vlastička, tohle trio v jedné osůbce opravdu umí. ;-)  :-)
Vážně krásná povídka, máš dar řeči, krásné výrazy, fantazii...už se těším na pokračování.
Dávám pět hvězdiček. :-)

6 Šeříková Šeříková | Web | 6. července 2012 v 14:06 | Reagovat

Jste kouzelné. Ty, Lizuret a povídka, která ti vznikla dlaních. Šumivá, jako bych se stala mořskou vílou a všechno pozorovala očima vlnek :)
Jé, ty mi děkuješ? Přece není proč :)

[Smazaný komentář] Trošičku jsem nepochopila, proč dáváš něco tak smutného jako komentář k něčemu tak křehkému..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama