Mořská víla Lizuer (2/4)

5. července 2012 v 12:43 | Vlasta Řenčová |  Z nitra lesa
Další stránka příběhu o přátelství, kouzlech a víře...
***
Tommi si rychle balil pár nezbytných věcí. Byl zamčený ve svém pokoji a plánoval útěk. Pěsti jeho opilého, násilnického otce bušily na dveře. Osmiletému kloučkovi tekly hořké slzy. Rodiče ho vždycky nějak přehlíželi, to se mu zdálo již normální. Ale jakmile ho začali i mlátit, všechno šlo dolů. Tommiho flekaté, od modřin barevné paže nebo nafialovělá záda to dokazovali.


Chystal se utéct. Nevěděl kam, protože příbuzné neměl, ale nemohl zůstat tady. Třeba by mohl zajít k svému kamarádu Patrikovi, který bydlel nedaleko za pláží.
Noc byla teplá, venku foukal příjemný noční vánek, obloha byla poseta nekonečnem hvězd.
Tommi nebyl hloupý, na svůj věk toho věděl hodně, ale měl svůj svět a znal přírodu, znal říši snů a fantazie, ne pouze tu povrchní reálnou noční i denní můru.
Oknem, které bylo nízko nad zemí, vyskočil a pak již utíkal směrem k moři. Patrik žil na takovém menším ostrůvku, asi dvě stě metrů od břehu. Stačilo si půjčit dřevěnou loďku a Tommi, který měl sílu, docela sám doplul celkem rychle na určené místo.
Dnes však neměl v plánu pospíchat. Na nebi se hvězdy nedali počítat, celá obloha, potažena černým závojem jeho života, avšak s jiskřičkami naděje, se mu jevila tak fascinující, že se naň nemohl vynadívat!
Když doplul s pramicí tam, kde od žádného z břehů nemohl být spatřen, lehl si na dno loďky, ruce si založil pod hlavou a kochal se nebesy.
Náhle, to tak ten pocit obvykle přichází, pocítil svědění v zádech. Chtěl se posadit a podrbat se, však on ruce za zády spojil, ale jak se zvedal, do očí mu vstoupila stinná, dívčí postava, sedící na blízkém, necelých třicet metrů vzdáleném, kameni.
A tak tiše pádloval blíž k ní…

Lizuer byla unesena vším, co dnes v noci viděla na nebesích. Cítila, že se blíží její štěstí, její osud že se plní, jako průsvitná a nerozbitná sklenice snů.
Ale jakmile se cítila naplněna, jako by se k pití snových okamžiků někdo připojil. A to byl pocit vzrušení, napětí, štěstí, ale také strachu.
Jako by se mořské víle najednou vrátily smysly, když otevřela oči a metr před ní na ni zíral malý, rozcuchaný a roztomilý klučina, který také pil ze sklenice.

Oba dva se na sebe uchváceně dívali. Tommiho ta krásná víla lákala, byl zvědav a chtěl jí poznat, dozvědět se něco nejen o ní, ale i o jejím světě.
Lizuer se s tím roztomilým človíčkem také chtěla sblížit, ale i přes tu jistotu a euforii štěstí, kterou noční vánek přivál nad ten kousek mořské vody, měla strach, že se vše nevyvede.
Nakonec, téměř ve stejný okamžik, je něco, někdo popostrčil vpřed, blíž k sobě. Byla to Dashuri, dcerka samotné Dashurii Shumice, obě dvě vyvolávaly v druhých něžnost, city a lásku!
Lizuer se usmála, nezapomeňme, že byla němá, čímž dala Tommimu najevo, že může jít blíž. On to pochopil, naslouchal jí a tak brzy porozuměl její řeči.
Mluva mořských víl se podobala řeči rybí, tahle však byla kouzelnější.
Když se k ní dostal a hleděli si navzájem do očí, poznali, že už se nemohou rozdělit, neboť jsou svými sny, důvod ke štěstí.
Objali se a pak si začali povídat. Celou noc se poznávali, Tommi vyprávěl o svém nešťastném životě, Lizuer poukazovala na věci kolem sebe. Dokonce dovolila Tommimu, aby si sáhl na její ocas, který se jeho dotykem rozvibroval, a blahé tetelení z něj jen stoupalo.
Žádný z těch dvou ještě takovou noc nezažil. Ti dva si získali během chvilek vzájemnou důvěru, přátelství a vzájemnou oporu.
Svítalo. Na čáře, která lomila modř oceánu a modrotu nebe se objevovala zlatá záře, jako by samo slunce chtělo spatřit nově navázané přátelství dvou neobyčejných a čistých duší…
Oba dva - Lizuer i Tommi, rázem zmlkli a dívali se na tu ranní krásu.
"Kam půjdu?" zoufal si nahlas Tommi. Pověděl již Lizuer o svém životě, takže se v jeho otázce vyznala. Jemně ho pohladila svými umokřenými prstíky po kudrnatých vlasech. Pak němě zašeptala do větru, ale Tommi jí už rozuměl. Chtěla, aby se jí pevně chytil, že ví o úkrytu na pevnině.
Tím skrytým místečkem myslela ostrůvek, kam se Tommi večer chystal. Z druhé strany byl zcela opuštěný a bezpečný, obklopený dostatkem vody.
Tommi popadl svůj malý batůžek a pevně se chytil loďky, v níž celou dobu seděl. Druhou ručkou propletl prsty s těmi Lizuerninými a ona se potopila. Pod vodou měla větší sílu, voda jí dodávala všechny vitamíny a důležité látky.
Doplula s Tommim, kam jen mohla, a pak už to bylo na něm, aby se dostal na břeh. Břehy byly pro tak vodově žijící vílu nebezpečnější než lidé, neboť mohla uvíznout na písku při odlivu.
Pomohla se vším Tommimu a nechala ho. Pak, ač nerada, se neklidně potopila a tryskem sebou ve vodě mrskala, aby mohla zavolat Liamonu a vše jí vypovědět. Tak to také udělala, když vystrčila hlavu nad hladinu a do větru zašeptala: Venez à moi, mon cher, le message est urgent, vous appelez ...
Což překládáme jako: Přijď ke mně, má drahá, zpráva naléhavá, tě volá...
Tuto větu používaly víly, když se potřebovaly sejít. Nescházely se jen tak, když se zrovna nudily, ale když objevily něco nového, když se něco stalo…
Jako by se zvedl vítr, zaplápolaly Lizuerniny vlasy a v té chvíli se objevila Liamona, která jistě přitekla v jednom ze svých podzemních pramínků horské vody.
"Co se stalo?" zeptala se ustaraně. Liamona rozuměla Lizuer, její řeči, ani se nemusela namáhat. Vodní řeči si byly vždy podobné, jejich vlhký přízvuk se nedal zaměnit za řeč lesní, či nebeskou.
Lizuer se usmívala od ouška k oušku a začala vypravovat.
 


Komentáře

1 terka-vesela terka-vesela | 5. července 2012 v 13:01 | Reagovat

nádhera, moc se mi Tvá povídka líbí:-)

2 Šeříková Šeříková | Web | 7. července 2012 v 14:47 | Reagovat

Slyším to šumění :-) Nádhera!
"Lizuer byla unesena vším, co dnes v noci viděla na nebesích. Cítila, že se blíží její štěstí, její osud že se plní, jako průsvitná a nerozbitná sklenice snů." - tuhle část jsem měla vždycky ( a mám) moc ráda :)

3 Vendy Vendy | Web | 15. července 2012 v 21:39 | Reagovat

Krásné pokračování, už se těším na další.
Je to velmi poetické a taky fantazijní a moc se mi líbí. 8-)

4 Sedmikráska Sedmikráska | E-mail | Web | 16. července 2012 v 11:26 | Reagovat

[1]: Díky :-)
[2]: Stejně mě na ta slovní spojení přivádíš ty! :-)
[3]: Ráda sním ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama